Sedíme v letadle, nadšením a očekáváním téměř nedýcháme, právě máme před sebou tři dny cesty na nejvzdálenější kout planety, kam jsme se mohli vydat, vysněné ostrovy Nového Zélandu. Čeká nás zkouška, jak obstojíme v cizí zemi.
Dnes je to již deset let, co jsme tyto ostrovy přírody a živoucích legend navštívili a přesto, nebo právě proto, se k tomu momentu rádi vracíme. Proč? Naše cesta dala základ neutuchající touze po cestování, našemu vztahu a prohloubení vášně do poznávání zákonitostí přírody.
Naše jazyková výbava tehdy nebyla zrovna ukázková, takže když nás naši kamarádi po týdnu od příletu vzali na veřejnou aukci, kde jsme si měli koupit auto, a jedno za druhým odjíždělo pryč, aniž bychom stačili mávnout rukou, byl to opravdu šrumec. Dál následovalo řízení vlevo, shánění práce a bydlení. Do toho jsem první týden proležela v horečkách a Mates si „užíval“ se střevními potížemi.
Musím ale říci, že po celého půl roku, který jsme na Novém Zélandu strávili se nás drželo štěstí a my díky tomu mohli danou dobu využít na maximum bez jakýchkoliv časových i finančních ztrát. V začátku nás nasměrovali naši přátelé, kteří už na Zélandu nějaký čas pobývali, a pak už si nás příležitosti nacházely samy. Pracovali jsme necelé tři měsíce na to, abychom pak téměř tři měsíce cestovali. Postupně jsme zjišťovali, že tento poměr 1:1 byl mezi dalšími lidmi, kteří stejně jako my, přijeli na Zéland na takzvané Work and Holiday víza celkem raritou.
Nový Zéland byl pro nás oba, v našich necelých pětadvaceti letech, velký splněný sen. Oba jsme studovali přírodní vědy, já biologii, Mates geografii, a na tomto souostroví s úchvatnou, rozmanitou a téměř neposkvrněnou krajinou se obě naše vášně propojily.
Z kavárenské povalečky outdoorovou slečinkou
Já jsem si zamilovala nonstop pobývání v přírodě se všemi jeho krásami i strastmi. Patřilo k nim například spaní pod širákem s miliardou hvězd nad hlavou, přestože vás při tom krvežíznivé muchničky chtěly sežrat zaživa nebo se s posledním dechem drápat na nejvyšší vrchol v okolí, aby jsme se mohli pokochat nádhernou krajinou z ptačí perspektivy, případně se prodírat mezi chaluhami v příboji, který nás pravidelně omílal o kameny a pozorovat při tom divoký podmořský svět. Musím ale uznat, že teprve na Zélandu a díky Matesovi se z kavárenské povalečky stala celkem otrlá „outdoorová“ slečinka 🙂
Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Nový Zéland je v podstatě ptačí souostroví a tím pádem takový malý ornitologický ráj. Přidejte fakt, že tam ptáci nemají s lidmi špatnou zkušenost a tak se k nim můžete dostat v některých případech i dost blízko. Celkově tam nežije příliš mnoho druhů tudíž je snadné jednotlivé druhy identifikovat. A příjemným bonusem jsou pak hodně výrazné druhy, jako například tučňáci, terejové, albatrosi nebo endemičtí kiwi či papoušci kea, kteří by nenechali chladnými ani největší ptačí ignoranty 😉
Kaikoura, náš druhý domov
Jedním z nejlepších míst na pozorování divokých zvířat vůbec, je bezesporu Kaikoura. Malé městečko na východním pobřeží Jižního ostrova, které se rozprostírá podél dvou zálivů stejnojmenného poloostrova. V okolních vodách to hýří životem a tak není divu, že se do Kaikoury sjíždějí nadšenci z celého světa, aby zde z výletních lodí pozorovali vorvaně a albatrosy nebo si zaplavali s plýskavicemi či lachtany.
Díky tomu, že se pro nás Kaikoura stala na několik měsíců domovem (sehnali jsme zde práci i bydlení), jsme mohli využít nabízených příležitostí a zúčastnit se všech výše zmíněných aktivit. Musím uznat, že všechno to byly nejen jedinečné zážitky, ale především splněná dětské přání. Vidět velrybu, plavat s delfíny, ze dvou metrů pozorovat největší a nejmajestátnější mořské ptáky, o tom se středozemcům, jako jsme my, mohlo opravdu jenom zdát.
A právě díky této naší cestě na pomyslný „konec světa“ jsme se přesvědčili o tom, že nic není nemožné a budeme-li chtít, dokážeme téměř cokoliv.
